Torch of Shadows

Torch of Shadows je rychlé roguelite, kde se Světlo a Tma nekonečně střetávají. Braňte chrám, čelte nepřátelům opačnými silami a zachovejte křehkou rovnováhu, než prázdnota vše pohltí.

Byla jednou doba, kdy světlo vládlo. Jeho záře se šířila po nebesích, hořela tak jasně, že stíny prchaly a lidé zapomněli, že kdy existovaly. Lidé tomuto stavu říkali „mír“. Mír zrozený ze slepoty je však pouze ticho před bouří. Neboť ve stínech, kam se světlo neodvážilo, se temnota pohnula; ne jako zlo, ale jako vzpomínka. Zapomenutý puls samotného stvoření čekal a pozoroval a šeptal prázdnotě, že svět ztratil svou symetrii. Když první stín povstal znovu, nebesa se zachvěla ne strachem, ale poznáním. Bohové, neschopni zničit to, čemu nerozuměli, vytvořili vězení, aby uvěznili jádro tohoto obnovení rovnováhy: chrám, monument vytesaný na okraji věčnosti. V jeho srdci spoutali černou díru, ránu mezi realitami; srdce, které pohlcuje a dává zároveň. Nechali ji těm, kteří ji budou střežit. Strážci přišli. Jeden za druhým. Každý se zrodil z rovnováhy a byl jí pohlcen. Všichni přísahali, že zachovají rovnováhu mezi světlem a tmou a věřili, že jsou spasitelé. Ale každá pochodeň, která hoří dost dlouho, začne vrhat vlastní stín. Někteří věřili, že světlo lze zdokonalit. Jiní věřili, že stín lze očistit. A všichni padli. Ne proto, že by selhali ve své povinnosti, ale protože uspěli až příliš dobře. Čím déle rovnováha trvá, tím je křehčí. Zapomenutý Nosič pochodně byl jedním z nich. Kdysi stál tam, kde stojíte vy: ve středu věčnosti, drže plamen, který pohlcuje jak brilanci, tak propast. Udržoval svět v celistvosti, dokud se plamen neobrátil proti němu; dokud sama rovnováha nepožadovala jeho oběť. Nyní čeká; ani živý, ani mrtvý, ozvěna spoutaná s pulsem chrámu, střežící svět před pravdou, která ho zlomila. I rovnováha je lež. Každý věk, bez ohledu na to, jak božský, se znovu nakloní. I ten nejčistší plamen nakonec spálí svého nositele. A tak je pochodeň předána...